Včera odpoledne jsem
dočetl korespondenci Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka (Směji se a sténám,
nakl. Pulchra, 2012). Ještě později, večer, u kapustové polévky, jsem
v Respektu narazil na článek o zkušenostech s prožitky blízké smrti, tzv.
near-death experience. Je
to podivuhodná náhoda. Oba texty přes svůj zcela jiný charakter, mluví o
stejných věcech. A teď bych rád napsal, že se mi dojmy z obou textů slily
v bílé světlo. Ale. Nevěřili byste mi.
rozhazoval své básně s pohrdáním
jako kusy krvavého masa...
Kdo zná dílo Vladimíra
Holana, ví, jak moc jsou tato Seifertova slova přesná. Vladimír Holan vstoupil v roce 1946 do KSČ, v roce 1948 vystoupil z katolické církve,
v roce 1950 byl z KSČ vyhozen (a nebránil se tomu), téhož roku se do
katolické církve opět vrátil. Holan tvrdě bojoval se svým bohem. Obviňoval ho
z hrůz války, nechápal, že dopustil svět takový, jaký je, a tak se od světa
i svého boha střídavě odvracel a zase k němu navracel. Stanislav Zedníček, mnohem
méně známý, subtilní osobnost duší i tělem, byl, zdá se, silnější. Už za války nepovolila
nacistická cenzura publikaci jeho prvotiny, v padesátých letech strávil
několik měsíců ve vězení, i přes vlastní hmotnou nouzi vytrvale posílal
Holanovi v ještě větší nouzi kávu, cigarety a jiné pochutiny umožňující na
chvíli otupit mysl, uvidět světlo uprostřed všeobecně panující tmy.
Horizontální svět máme poznat co nejvíce, abychom
se snáze mohli dostat do toho vertikálního
Tak znělo Zedníčkovo
poučení z pobytu ve vězení. Sándor Márai kdesi napsal (asi v románu Země!
Země!), že by sám nikdy nemohl být básníkem, protože není mystikem. Tato
podmínka dnes už určitě neplatí, a je to dobře, ale já osobně se přiznám, že se
poezii věnuji přesně pro tyto mystické zážitky, i když v mnohem méně
vypjaté formě než Zedníček nebo Holan. A jsem nevěřící. Je to otázka nastavení.
A není to staromilství, ani sebestřednost. Jsou to pocity jakéhosi splynutí,
těžko se o tom mluví. Nechci po ostatních lidech, kteří to celé pojímají jinak,
aby to pochopili, ale pouze respektovali a nezesměšňovali.
Ve čtvrtek se uskuteční naše
další autorské čtení. Ladislav Zedník je výborný pozorovatel. Ale nezůstává na
povrchu, jde také dovnitř, doslova do vnitřností.
Na nábřeží
Minuli jsme vykuchaný
orloj.
A potom sešli
k nábřeží,
kde jakýsi rybář podélně
rozřízl kapra -
uvnitř byl černý - -
a my vešli do těch
tmavých útrob,
a viděli Botič, krysí
potok,
zanícený
čistý
průstřel skálou.
Jeho
hladina
točila vřeteny
bahna a světla z léta do podzimu.
Všechno mělo směr,
veškeré směry měly nás,
ale my, bez stran,
hleděli na prázdné niky
v řadách
kvádrů
táhnoucích se za obzor, kde sochy
slehly do úlomků - -
v některých
se poznáváme; a ty
sedáš
si, hrozny vína zvracíš, já
zkoumám
nástěnné malby
nakreslené
inkoustem,
jímž
jsi krvácela.
Pak
do našich nejčerstvějších ran
jakýsi
rybář vnořil prst
a
ukázal.
Proč spolupořádám veřejná
autorská čtení, když v poezii hledám transcendenci, neměl bych se ji
věnovat pouze intimně, není to pokrytectví? Ne není. Autorské čtení je způsob,
jak vytvářet a případně utužovat vztahy, třeba jen uvnitř sebe, a na základě
těchto vztahů posilovat vnímavost k sobě i okolí. Neurochirurgové vysvětlují
klinickou smrt a fakt, že devadesát procent lidí, kteří ji zažijí, popisují
identické obrazy (oddělení vědomí od fyzického těla, střetnutí se s mystickým
nebo zářivým světlem...), určitou hyperaktivitou neuronů. To, co však neurovědy
už nejsou schopny vysvětlit, jsou změny, které lidé po klinické smrti ve svém
životě podnikají. Obecně začnou ve svých životech klást mnohem větší důraz na
vztahy s lidmi. Pěstují je, protože dobré vztahy dokážou člověka i
v nouzi udržet při životě. Přesně tak jako vzájemné vztahy mezi Zedníčkem,
Holanem, Demlem nebo Seifertem.
Obsahy Holanových básní, obzvláště
těch, které napsal po smrti své matky, se takřka přesně shodují s tím, co
říká studie citovaná v závěru článku z Respektu o lidech se
zkušenostmi prožitku blízké smrti. Nemluvě o Zedníčkově pamatování si a
následném zapisování si snů. Zdá se jako by oba dva prošli smrtí ještě za svého
života, aniž by kdy upadli do komatu. Je to výsledek jejich extrémní
vnímavosti, možná permanentní hyperaktivity neuronů? Nevím, ale přijde mi to
velmi zajímavé.
Juliana Sokolová, která
bude číst s Ladislavem Zedníkem, zakládá své texty na interakci sebe a
okolí. Její básně jsou osobní a strohé. Zachycují okamžiky.
Pľúca
v bare
slová a dym mi prestupovali kožu
presiakli kožu tak ako tkanivo šiat tesne
predtým
spoločne klesajú hlbšie
hlbšie smerom k plúcam
plúca – spoločný orgán reči a dychu
dôkaz, že počiatkom jazyka
je dýchanie
Takže, uvidíme se ve čtvrtek od půl osmé v Ottoman Trumpet.
„Z temnot jsme vycházeli
při našich hovorech
Světýlko rozžíhali
že zhasnout je moh dech.“
(Stanislav Zedníček)
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára