Tři rohlíky

Je čas na bilanci. Jednak je konec roku, jednak jsme splnili náš plán zkusit zorganizovat šest čtení. Předevčerem se uskutečnilo poslední s Lucií Slivečkovou a Martinem Stöhrem (fotky tady). Seznam všech čtení si můžete prohlédnout zde. Tak nějak, řekněme, kvantitativně, těchto šest čtení znamená především šest autorek a šest autorů. Pokud bychom chtěli pokračovat, tak také čtyři kavárny, sto čtyřicet sedm lidí, kteří se na facebooku přihlásili k jisté účasti, sto osmdesát čtyři, že možná přijde, osmnáct básnických knih, které jsem díky setkáním přečetl, asi třicet až čtyřicet mailů, které jsme odeslali, čtyři telefonáty, pár tisíc korun autorům (to nebudeme specifikovat), pár stovek za to, co jsme propili (to bych klidně specifikoval, ale už to nejde) a jedno hudební vystoupení.

Čísla jsou zvláštní slova, vyvolávají dojem něčeho trvalého. Snad ještě více než běžná slova. A přitom sama o sobě nic neznamenají, hned se rozplynou. Zkuste si říct nahlas třeba „tři“. Co si představíte? Pravděpodobně nic. Prázdno. To je rozdíl oproti slovu „rohlík“. Je vlastně číslo vůbec slovo? Je, ale má zvláštní povahu. Úmyslně jsem je v odstavci výše vypisoval. Jeho trvalost je ještě větší iluze než u obyčejného slova. 

Na tomto blogu se to příspěvky příliš nehemžilo. Neavizovali jsme všechna čtení, nepřidávali jsme fotky, vše se dělo pouze tak nahodile. Je to i má vina, nedokázal jsem pravidelně přispívat tak, aby byl čtenář stále ve střehu, tak aby byla událost, nebo jejich série, neustále držena ve vědomí případných účastníků. A také nerad pořizuji fotky z událostí.

Minulý týden jsem se účastnil instalace jedné fotografické výstavy. Na nepoužívané autobusové zastávce, uprostřed počínající vichřice, byly věšeny fotky na téma „Lichá“, mnoho fotek okamžitě po pověšení strhával vítr, a tak byla výstava instalována a deinstalována zároveň. To se mi líbilo. Zvěčnění a zvěcnění, které vítr okamžitě popíral.  Abyste mi rozuměli, mám velmi rád muzea a galerie, nejsem radikální, ale myslím, že je důležité neustále vědět o určitém napětí, které uvnitř umění je. Navíc jsem se dozvěděl (od Vojty K.?), že ani mezi významem čísel nepanuje rovnost, ale některá jsou si rovnější. Taková lichá čísla například. Jsou často diskriminována. Lichý počet rohlíků si kupují jen neslušní lidé, jeden, tři, pět, sedm, devět.

Na začátku tohoto týdne jsem se vracel večer domů a procházel jedním z velkých vnitrodvorů královopolských činžáků z padesátých let. Ta prostranství se v podstatě podobají spíše parkům než dvorům. Nějaká paní tam ve tmě a ve zbytcích trávy s baterkou hledala exkrementy svého psa, aby je mohla sebrat do sáčku a vyhodit. Připadalo mi to krásné a hluboké. Okamžitě jsem si představil park zaplněný desítkami pejskařů, jak ve tmě s baterkami hledají lejna svých čtyřnohých miláčků. Moment, který nebyl připravený a ze kterého nic kromě mé vzpomínky a tohoto zápisu nezůstane. Kam tím sakra mířím? Sám nevím. No, takto. Autorská čtení bych vzhledem ke svému podivnému žánru raději chápal jako sdílený moment, na který je sice potřeba se připravit, je třeba pozvat autory, zajistit místo, a ještě předtím autorům pokud možno vydat knížku, ze které mohou číst, ale příliš se mi nechce řešit ty věci okolo. Proto asi rozvolníme, nebudeme čtení dělat každý měsíc, bude to spontánnější, autoři přečtenější. A samozřejmě za sebe slibuji opět málo fotek, málo marketingu, málo „zábavy“.

Děkujeme za přízeň.