Odkouzlená poezie aneb "Bílé" není tak docela "na bielom"

Poetická zkušenost I: fenomenologie a pragmatismus při interpretaci díla Márie Ferenčuhové

Situace: Čtení poezie Márie Ferenčuhové s plánovanou následnou diskusí: „udalosť je o tom, že si dopredu ... prečítame nejaké texty a potom sa o nich pobavíme. Následne bude ... čítanie s autormi toho, čo sme čítali a diskusia“ (pozvánka na akci, Facebook). „Následne“ znamenalo následující týden, takže na akci, která byla předmětem tohoto pozorování, ještě Mária Ferenčuhová přítomna nebyla. Pouze diskutující – zájemci o literaturu a poezii.

Scéna před čtením:

V salonku už sedělo několik lidí. Rezervovány byly oba stoly, což znamenalo celou místnost pro asi deset pohodlně sedících. Jediné spojení se „světem venku“ poskytoval průchod do kavárny, který ovšem nebyl opatřen dveřmi ani závěsem, takže k nám po celou dobu pronikal ruch večerního života. Na stole byly bez většího řádu rozloženy tři básnické sbírky v originálních vazbách i podobě několika černobílých, po kancelářsku sešitých kopiích. Pavel, jeden z organizátorů akce, měl před sebou štos s poznámkami, po kterých střídavě těkal očima, a střídavě se rozhlížel ke vchodu do místnosti po dalších příchozích. Ve vzduchu visel živý neklid.

Během příštích dvaceti minut se zaplní ještě pět židlí, takže je nás v místnosti celkem devět. Když se usadí poslední příchozí, Pavel dá zdvihnutím svých poznámek do výše očí jednoznačný pokyn, že sezení lze považovat za zahájené.

A. Koncepce a dynamika

Ve sledované interakci mi jde především o produkci, reprodukci a působení významů, jež nastává v synergii skupiny, tří básnických textů a disertační práce autorky. Pro analytické uchopení tohoto dialektického vztahu (re)produkce jsem využil teoretické zakotvení kulturní sociologie tak, jak ji v obecné podobě v tzv. Silném programu kulturní sociologie definovali Alexander a Smith (2003).

Výchozím bodem kulturní sociologie je obrat k praktickému jednání směrem k aktérovi (Alexander 1987: 195-214) dle Jamesova filozofického pragmatismu. James tvrdí, že mysl jedince si vytváří určitou podobu obrazu budoucnosti, jíž chce dosáhnout, a tuto podobu dále sleduje ryze utilitárním způsobem. Pragmatismus vychází z toho, že v sociální zkušenosti pociťujeme neustálou formu nejistoty, kterou se snažíme řešit skrze vytvářená očekávání – předpoklady o naší žité realitě. V mezích těchto očekávání se pak pokoušíme o naplnění vytyčených cílů, čímž vzniká racionalita jednání. James ovšem také zdůrazňuje, že člověk je doslova vržen do situací, v nichž si musí volit z možností, jež nejsou v jeho předpokladech vůbec zahrnuty. Jedná se o praktické jednání plynoucí ze situace „tady a teď“. Takové jednání nepodléhá momentu racionality, ale tzv. emočnímu efektu očekávání – o volbě určitého jednání pak nerozhoduje ryzí racionalita, ale emoční nastavení aktéra, resp. kombinace obojího.

Pavel se zhluboka nadechne a tímto okamžikem začíná výměna interpretací, kterou jsem pod vlivem svého osobního dojmu ze setkání označil jako zběsilou – tedy velice rychlou, energickou a zároveň určitým způsobem mocenskou. Pavel má na mysli a ve svých poznámkách svoji verzi přečtené poezie, s níž nás chce seznámit pokud možno takovým způsobem, aby nevynechal byť jediný detail, jedinou podrobnost svého dojmu.

Tvorba textu je tvůrčí a intelektuální proces. Tvorba mluveného textu navíc na rozdíl od psaného projevu nedovoluje komfort časové distance, odstupu a promyšlení – de facto nás nutí, abychom chtěné formulovali za podmínek, do nichž jsme vrženi. Situace „tady a teď“ vnáší do kreativní tvorby textu značný díl nejistoty, s nímž se Pavel, a potažmo i jeho posluchači, musí vypořádat. V případě interpretace poezie je navíc situace natolik specifická, že i proces psaní nemůže být nikdy definitivní výpovědí, ale spíš popisem nějakého fragmentu, nebo možné ještě lépe – vlastního pocitu, který při čtení získáváme.

„v literárnej čajovni, kde sa tesne nad

podlahou hromadí chlad: ťažoba

nad pohármi a vedľa bzučivých hlasov

gymnaziálnych pedagógov na dôchodku:

nemožnosť pohnúť plecami.

čítam, ako sa patrí: čítam.“

(Ferenčuhová 2003: 43; báseň zkrácena)

Pavel na nic nečeká a ihned po přečtení, aniž by se pokoušel nahlížet do poznámek nebo se pozastavit a zamyslet (hovoří překotně a zadrhává), líčí svoje dojmy z těchto řádků. V ten moment to vypadá, jako by byl v přímé konfrontaci s odkapávajícím časem, jež mu vymezila nějaká imaginární síla, a do kterého se snaží mermomocí vtěsnat ještě poslední střípky slov, než mu někdo skočí do řeči.

Soudě dle rozpravy, která následovala po čtení, podobný efekt „ukrajovaného času“ pociťovalo více zúčastněných. Při pokusu o zpětnou analýzu se obrátím opět ke specifické povaze poezie jako textu. V básni jde o zachycení výseku reality nebo dojmu z reality, které je nutně zkratkovité. Podobně jako při tvůrčím psaní (a psaní narativu z pozorování (Emerson, Fretz, Shaw 1995: 105-7)), ať chceme či nechceme, podstupujeme selekci pouze některých zvýznamněných částí. U poezie ovšem navíc dochází ještě k něčemu podobnému, jako o čem hovoří Husserl (1965[1910]) při popisování fenomenologické metody, jež je rovněž nástrojem kulturní sociologie: totiž k uzávorkování určitých předpokladů.

Cílem fenomenologie je přiblížit se k esenciálním formám, které neodhalíme pozorováním. Ve výše uvedené básni od Ferenčuhové si pak můžeme všimnout, že, ačkoliv se jedná o popis místa, typicky čtenář neobdrží tolik informace, aby si o místu na základě textu udělal jasnou představu. Značnou část je třeba si doplnit. Co je v básni ale přítomno latentně je ona esence – něco podstatného, co se dost dobře nedá popsat slovy, co ale čtenář pociťuje s o to větší razancí a intenzitou. Báseň obsahuje výpověď uzávorkovanou od „nedůležitých“ popisů a kontextů, čímž to, co je v ní uvedeno, vyzdvihne na ještě větší úroveň významnosti.

Problematická (tedy co se týká nějakého sdíleného pohledu na věc) je potom právě interpretace, při níž je čtenář nucen si doplnit nemalou část významu. Pakliže navíc situace vyžaduje, abychom významy přisouzené básním učinili explicitními, poetické setkání se může docela dobře stát střetem rozdílných interpretačních strategií a bojem o „možnost vyslovit“. Kdo má slovo, ten drží zároveň privilegium učinit svoje chápání textu sdíleným a tudíž, z pohledu kulturní sociologie, do určité míry objektivním – „pravdivým“.

Karel Teige - koláž 128 (1939)

uzávorkovaná realita avantgardního umělce dosahuje nejrůznějších podob

B. Skupina jako zdroj poznání

Cílem diskuse bylo připravit se na plánované čtení autorky, které následovalo týden po tomto setkání. „Příprava“ v tomto případě znamenala jednak dopředu se seznámit s básněmi a texty, jednak seznámit se s kontextem, v němž autorka tvoří – z toho důvodu se iniciátoři setkání rozhodli pokrýt vlastně veškerou tvorbu Ferenčuhové, a to včetně zmíněné disertační práce, která se věnuje filmové teorii. Podobně si někteří účastníci nastudovali např. i životopis autorky a nahlédli do jiných různých zdrojů, které nemají s poezií autorky v prvním plánu nic společného. Tento postup se však, jak se pokusím dále nastínit, ukázal jako zcela intuitivní a samozřejmý.

Seznámení s básněmi má funkci především „myšlenkového a pocitového naladění“ na autorku. Jde o to docenit vedle estetické stránky poezie – tj. určité estetické kvality, kterou má např. volba sledů slov a formální stránka – stránku významovou. Tady přistupujeme k vlastní interpretaci. Výhoda setkání a diskuse s dalšími čtenáři pak v tomto ohledu spočívá v nahrazení subjektivní roviny „překladu“ básní rovinou intersubjektivní. Cizelování vlastní interpretace v dialogu, kde jsou výkladové rámce jednotlivce podrobeny testování a přezkušování – ovšem částečně jen do té míry, jak on sám je tomuto testování nakloněn.

Je to podobné jako v akademické diskusi, do níž (ideálnětypický[1]) účastník vstupuje jednak s vlastním vkladem a jednak s očekáváním možné změny svého vědění: předmětem je zde vzájemné obohacení. V diskusi o poezii nejde přitom nutně (resp. spíše je to výjimka) o dosažení absolutního konsensu, ale naopak o využití názorové rozmanitosti – závěry mohou být činěny a odsouhlaseny, ale nemají váhu „výstupu“ z diskuse, sumarizace nebo něčeho podobného.

Při hledání „myšlenkového naladění“ autorky hraje důležitou úlohu i seznámení s širšími souvislostmi její tvorby. Sem patří např. už prosté zařazení jednotlivých děl na časovou osu, a jejich srovnání s vybranými etapami v životě autorky. Nutno podotknout, že toto „ladění“ s autorkou neprobíhá systematicky, ale spíše formou sbírání a vzájemného odkazování fragmentů.

Jeden z přítomných čtenářů seznámil v průběhu diskuse ostatní účastníky s informací, že autorka nepíše svoje verše při jiné příležitosti, než je jízda ve vlaku. V odpověď na nový fakt se mu dostalo několik vyjádření, že řada básní je skutečně poněkud „vlakového“ rázu a vůbec cestování jako takové, že je pro Ferenčuhovou nejspíše dost silné téma. Slovo si pak ihned vzal analyticky založený přísedící a zvýznamněnou spekulaci doložil přibližnou kvantifikací výskytu probíraných témat v jednotlivých sbírkách. Informace, že autorka je zvyklá tvořit výhradně ve vlaku, se tak dostala do určitého dialektického vztahu s obsahem básní: na jedné straně ležela ověřená (tj. posvěcená autoritou, jež byl kolektivem uznána jako důvěryhodná) výpověď o realitě, na straně druhé pak intersubjektivně „přeložené“ významy básní.

Zde si můžeme všimnout hned dvou důležitých momentů „ladění“ na autorku: jednak je to snaha o hledání možných cest, volbu nejvhodnějších výkladů a postupné zjemňování těchto výkladů – de facto hermeneutická metoda nesystematizované, intuitivní podobě; jednak je to hledání evidence, návaznosti básnických výkladů na skutečnost, kde výpovědi o realitě se stávají nejen styčnými body pro další výklad, ale zároveň určitým potvrzením o jeho smysluplnosti[2].

Emil Filla - Čtenář Dostojevského (1907)

bolestivý proces myšlenkového ladění na autora

Jak již bylo řečeno, nejde tu o hledání konsensu nebo společného závěru. Vybudovaná síť vodítek slouží ve finále zúčastněným čtenářům naopak jako nástroj pro lepší zvládnutí vlastní subjektivní situace při skládání osobitého a charakteristického výkladu. To ovšem nijak nesnižuje důležitost interpersonální komunikace během tohoto „budování“.

C. Dosahování pravdy o světě

Podle Prendergastové (2009: xi-xvi), autorky zabývající se potenciálem poezie v sociologickém kvalitativním výzkumu, je báseň nositelem řady atributů, o něž výzkumník právě často usiluje jakožto naplnění určitého ideálního typu – především co se týká vyjadřovacích schopností jazyka. Informaci nemůžeme číst samu o sobě a kontextová složka znamená pro určení významu obvykle jeho nemalou část. Pakliže chceme jevy popsat a vyšetřit do hloubky a co možná nejvíce se vyhnout omezením, jež nám „nutnost jazyka“ přináší, jedním z řešení může být právě básnické vyjádření. Poezie má výhodu obraznosti. Umožňuje zachytit podstatné a potlačit nechtěné pomocí slovně vyjádřených obrazů.

Pokud každá snaha o popis lidského konání má v sobě nutně nějaké mezery, pak básnická promluva tyto mezery volně a vědomě užívá k tomu, aby v jejich kontrastu nechala vyniknout to opravdu důležité. Je-li kontext jevu podstatnou částí pro určení jeho významu, báseň může popsat všechny relevantní významotvorné složky do nejjemnějších detailů. Básník si, stejně jako kvalitativní výzkumník, uvědomuje svůj vztah k realitě: že nepopisuje statické konstelace věcí, ale živou organickou tkáň, která má tendenci se měnit i v závislosti na tom, co jí řekneme o ní samé. Stává se „voyerem reality, je fascinován dosud skrytými vlastnostmi skutečnosti a touhou vyjádřit je“ (Papoušek 2007: 24).

Zdroj avantgardního myšlení spočíval v reflexi nejisté pozice člověka. Umět pojmenovat věci a děje pravými jmény a přitom dostatečně důrazně, aby umělecký projev rezonoval ve společnosti a reflexe se tak mohla stát i hybatelem událostí. Současná poezie takové ambice nemá, a pokud ano, projevuje se spíš (zatím) v jakýchsi spodních proudech, které se, možná někdy, dostanou na povrch. Snaha o dosažení „pravdy“, ve smyslu co nejpřesnější a nejčistší výpovědi ovšem nemizí. 

D. Závěr

„Pouta mezi myšlením a poezií tvoří součást struktury bytosti, a důsledkem toho není poezie pouze literárním druhem, více méně konvenčním, nýbrž že si současně ustavuje literární formu, jíž je vyjádřeno myšlení lidské.“ (Tzara 1946: 7)

>> Všeobecnou kvantifikaci nahraďme všeobecnou poetizací. <<

Tímto děkuji Ivaně, Petrovi a Zuzaně. Bez jejich (zdá se) spontánní potřeby uspořádat sérii básnických čtení bych neměl tu jedinečnou možnost ocitnout se v takové bezprostřední blízkosti živoucího tepu světa zvaného poezie.

V práci jsem se jednak snažil analyzovat jejich písemné artefakty, již ponechané napospas významovému žroutu časoprostorové distance, jednak mi bylo opravdovou zkušeností v pragmatickém smyslu společné rozjímání nad často prchavými – ale o to zásadnějšími – chvílemi sdílené básnické subjektivity.

Úplným závěrem dodávám, že spíše než o cokoliv jiného se jedná o narychlo setříděný soubor postřehů, jež má být základem pro systematičtější práci a další zkoumání. Cílem není dosažení poznatku, ale poznávání samotné.

Literatura

Alexander, J. 1987. Twenty lectures: sociological theory since World War II. New York: Columbia University Press.

Alexander, Jeffrey C. & Smith, Philip: „The Strong Program in Cultural Sociology: Elements of a Structural Hermeneutics“. In: Alexander, Jeffrey C. 2003. The Meanings of Social Life: A Cultural Sociology. Oxford: Oxford University Press.

Emerson, Robert M., Fretz, Rachel I., Shaw, Linda L. 1995. Writing Ethnographic Fieldnotes. Chicago: University of Chicago Press.

Ferenčuhová, Mária· 2003. Skryté titulky. Bratislava: Drewo a srd.

Husserl, E. (1965 [1910]) Phenomenology and the Crisis of Philosophy, ed. and trans. Q. Lauer. New York: Harper & Row.

Papoušek, Vladimír. 2007. Gravitace avantgard: imaginace a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. 1. vyd. Praha: Akropolis.

Prendregast, Monica, Leggo, Carl, Samesnima, Pauline (eds.). 2009. Poetic Inquiry: Vibrant Voices in the Social Sciences. Rotterdam: Sense Publishers.

Tzara, Tristan. 1946. Dialektika poesie surrealismus a doba poválečná: dvě přednášky : [prosloveno v Praze v březnu 1946]. Praha: Družstvo Dílo.

[1] Ideální typ podle Webera (1949[1904]) jako metodologický nástroj je myšlenkový konstrukt, jehož cílem je poskytnout neambivalentní prostředky pro práci s hypotézami. Jedná se účelový analytický model, který nemůže být poměřován s realitou.

[2] Smysluplností zde rozumím to, že pokud jako obyvatelé intersubjektivně vnímaného „světa, tento svět chápeme jako smysluplný, pak integrace nějakého jevu do tohoto světa rovněž přispěje k jeho chápání jako smysluplného.