Režimy vnímania: medzi kanálmi

Tesla nebo Orava. Pootočili jste knoflíkem a obraz se rozpustil v černobílé zrnění. Televizní reproduktory analogově zašuměly. Pootočili jste znovu a obraz opět zhoustl. Jiný obraz. Zvuk se prskavě ustálil. 

Když jsem byl dítě, měl jsem tohle zrnění rád, představoval jsem, že tak nějak musí vypadat vesmír, když se na něj podíváte zblízka. Občas jsem si knoflíky otáčel jen tak pro radost.

I.
Režimy vnímania: medzi kanálmi.
Bezslovné dni, roky, obdobia.
Storočia kreslenia tuhou, pálenou sienou do skaly.
Nepokojné vrypy. Obrysy nešikovných postáv.
Spleť línií (zvierat v pohybe).
Tísícročia slova: ovíjanie slov okolo tela, bičovanie tela,
obrysy nešikovných viet. Priestor za nimi.
Stíšenie... a nápor hlučných obrazov. Rozuzliť. Preklenúť.
Tváriť sa chápavo.

Ruka pre radosť: kresliť.
Ruka.
Ruka: prežiť, zabiť.
Ústa pre hlas (hrať, klamať). Otvárať. Pre druhého.
Rovnaké k rovnakému (Picasso v jaskyni). A mosty!
Pre seba. Pre druhého.

Princíp neistoty, s. 25-26.

Pokud je hlavní nosič komunikace psaný text, je vnímán jako reprezentace toho, co sděluje. Obraz na rozdíl od textu vyvolává dojem, že sdělení samo je v něm obsaženo, že je přímým zachycením události, příběhu. Sled obrazů, jejich zdánlivý pohyb, zužuje prostor interpretace, pracuje s analogiemi předem vytvořenými za pomocí známých tvarů, obrysů, tlaků. Text je poodstoupením od tvarů, od hmoty, od analogií, narušuje automatické a nevědomé spojení mezi viděným a myšleným.

Mária Ferenčuhová píše, využívá psané obrazy. Zastavuje je a rozbíjí. Slova v nich nejsou proto, aby pohnula textem, ale aby řekla něco sama o sobě, případně se paraziticky přisála na jiné slovo a vytvořila dosud neznámý organismus.

V/
no zastavenie na obraze je len klamným
spočinutím. kráčam v protismere, prekladám
sa (z mesta do mesta), stále bývam v cudzích
bytoch, používám cudzie jazyky.
titulky vyrábam leptaním:

visia vždy na tom istom mieste: priamo pod úsmevom.

Skryté titulky, s. 77.

Spousta dnešní poezie je verbalizovanou fotografií. Neuniká z prostoru známých analogií. A když, tak metaforami.
Mária Ferenčuhová píše jinak. Pomocí mozaik a koláží vypráví svůj život. Víc než metaforu, využívá metonymii. Je náročné na její způsob vyprávění přistoupit, ale o to radostnější je chvíle, když se to podaří.
Věřím, že nám se to podařilo. Předsetkání se sice podobalo spíše běsnícímu zrnění než jasnému obrazu, ale přesto nebo právě proto si myslím, že jsme něco společného ve změti našich slov uviděli, možná jen ucítili. To něco pak bylo přítomno i na samotném autorském čtení. To něco zapříčinilo, že se první čtení podařilo.   

To něco je snaha o schopnost vnímat. Vnímat medzi kanálmi.